kurátorka: Zuzana Janečková

vernisáž 8. 2. 2018, 18.00 - 20. hod.

Juraj Kollár (1981) je nenápadně nápadný umělec a ryzí malíř. Klasická fotodokumentace jeho díla není prakticky možná, respektive je tak zploštěná, že postrádá veškerou přenositelnost zážitku, který se naskytne při pohledu na jeho díla v bezprostřední blízkosti. Obejde se i bez konceptuálních konotací a je vidět, že malba se tu neskrývá za něco dalšího, ale právě naopak zasahuje diváka ve své přirozené formě, ať už se jedná o abstrakci, krajinu, město, portrét nebo figurální motivy. Důslednost, s jakou autor přistupuje k pozorování a následnému malování, se projevuje i v tom, jak vnímá celý prostor a světelné podmínky. Když jsem přišla do jeho ateliéru, bylo šero. Nerozsvítil. Pracuje pouze během přirozeného světla, které je v zimním období v našem zeměpisném pásmu kratší. Toto přizpůsobení se přírodním podmínkám, i když v městském prostředí ateliéru a ne v plenéru, je evidentní i v jeho chápaní obrazu jako propustné struktury. Na obraz nazírá jako na strukturu, přes kterou je možné vidět ven, a tato struktura je pak více či méně propustná. Nasvícení obrazů umělým světlem zářivek pak tvoří další filtr vnímání, který na požádání můžeme vypnout.

Struktura, síť nebo mřížka, které se často v olejomalbách Juraje Kollára objevují, evokují také renesanční přístup k perspektivě. Z pohledu autora můžeme tuto perspektivu vnímat nejen jako technickou pomůcku, ale i v rovině posunu významu obsahového sdělení. Síť se stává jednak prostředkem, jednak nosnou konstrukcí významů, upozorňuje na vizuální rastr nebo pixelaci informací, přes které vnímáme každodenní realitu kolem sebe. Ta je tak pokroucená subjektivním vnímáním a optickými klamy, že často jen stěží můžeme bez manipulace zahlédnout její podstatu na delší moment. Zastavení nebo zmražení okamžiku pravdy je pak nezapomenutelné.

Důležitým aspektem v tvorbě Juraje Kollára je kromě světla a rastru také mírka obrazu a jeho pastóznost. Oba prvky hrají svou roli v rámci přesahu do jiných médií – díky pastóznosti se obrazy blíží k objektu a vytváří reliéfy připomínající místy až nástěnné keramické mozaiky. Není možné tuto paralelu přehlédnout. Mírka obrazů je záměrně ve vztahu k samotnému autorovi a divákům naddimenzovaná. Někdy se „zvětšenina“ skládá z menších čtvercových formátů a vstupuje do architektonického řešení prostoru ještě dominantněji, tak, jako se to děje i v stávající výstavě, jejíž název je odvozen od čísla abstraktního obrazu 0105, který nemá jiný název. Právě tento obraz se stal motivací pro vznik nové malby.

Aktuální výstava 0105 je dalším vyústěním zájmu o abstrakci a úzce navazuje na výše zmíněnou malbu, kterou Juraj Kollár vytvořil v roce 2008 po studiích na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Zdeňka Berana. Po čase se tedy vrací zpět do Prahy a přes filtr sklobetonových tvárnic evokujících architekturu 70. let vytváří nový pohled na tuto vybranou malbu. Můžeme konstatovat, že je tato dvojice obrazů zásadně ukotvena jistými místy v jistých časech. Zároveň je tato dvojice jedním obrazem s oboustrannou sebereflexí na vlastní dílo. Divák se ocitá v desetiletém meziobdobí 2008 – 2018, na jedné straně Praha, na druhé Bratislava. Jejich těsná blízkost jistě není náhodná.

Ve výstavě 0105 se objevuje díky sklobetonovému objektu a zabudovaným sklobetonovým tvárnicím při vstupu do galerie také přesah do site-specific instalace, který je nenápadný, ale není náhodný. Menší prostorové dispozice, které by se na první pohled mohly zdát jako nevýhoda z hlediska nemožnosti odstoupit si od malby, se stávají silným prostředkem k docílení kýženého efektu těsné blízkosti, ve kterém se cítíme přímo uvnitř tohoto rozdvojeného pohledu na jeden obraz.

Zuzana Janečková